na Blog.cz

Napsala jsem ji po dočtení románu slovenské autorky Evy Urbaníková Všechno nebo nic.

Vypráví příběh Lindy, která se seznámí s Jakubem na chatu a bláznivě se do sebe zamilují....

Doporučuju knížku přečíst, je vážně skvělá!

Příběh Lindy mi byl ale pouze inspirací, takže upozorňuju, že Linda, ani nikdo jiný v knížce sebevraždu nespáchá...

Jenom název básničky mi nějak nešel vymyslet. A protože do budoucna plánuju psát básniček více, nazvala jsem ji Báseň I. Třeba mě časem vhodný název napadne.

Nejde s tím dělat víc, než nic. Teď už chápu, že nic mi jen tak nespadne do klína. Resp. nikdo mi nespadne do klína. Vím, že chtít nestačí. Vždy musím něco udělat, ale nesmím toho udělat moc. Protože i to by se mi mohlo vymstít. Kdyby záleželo jen na mě! Kdyby. Už mě nebaví dál čekat, jestli se něco stane. Nebaví mě nečinně přihlížet tomu, jak to dopadne. Nebaví mě se jenom usmívat.

Proč bych měla ,,jenom" cítit tvůj pohled, kdykoliv projdu kolem tebe!? 

Stačil by jediný, možná jen nepatrný náznak. Jediná zpráva. Jediné chycení za ruku.

Kdykoliv se ti chystám napsat, vzroste mezi námi neviditelná zeď strachu z odmítnutí, které se bojím. Proto nikdy nedopíšu zprávu do konce a vždy okamžitě smažu to první slovo, které se za těch sedm měsíců nezměnilo: Ahoj . Nikdy nedokážu tu zprávu dopsat do konce. 

Ale i přes tu neviditelnou (z mé strany nepřekonatelnou) zeď, mezi námi cítím jakési pouto. Je skryto ve tvém pohledu i ve tvém zářivém úsměvu, kterým mě pohltíš vždy, když mě uvidíš poblíž. 

Za těch následujících jedenáct dní by se snad mohlo něco stát. A jsem i ochotná tomu pomoct, jak nejvíc to půjde. Přelezu zeď. Nebo se o to aspoň pokusim. Tak doufám, že se něco změní.

Wish me luck. 

Vlastně jsem se tomu názvu nejdřív smála a myslela si, že to bude jenom nějaká blbost, kterou někdo splácal. Ale i přesto jsem si z knihovny tuhle knížku odnesla domů. Když jsem si v knížce cestou z knihovny jen tak listovala, uviděla jsem obrázky, které mě utvrdily v dojmu, že si tu knihu prostě musím přečíst. Ty obrázky byly samy o sobě dost drsné a popisky pod nimi ještě drsnější. Už dávno mi o ní vyprávěla kamarádka, která ji četla a byla z ní unešená. 

Kniha na první pohled vypadala v jednoduchých modrých deskách bez jakéhokoli písmena tajemně. Vůbec mi nedávalo smysl, proč se tak jmenuje a ani ve snu by mě nenapadlo, že pod názvem ,,My děti ze stanice Zoo" se skrývá příběh náctileté narkomanky z 80. let z Berlína. 

*Když jsem ty obrázky viděla poprvé, netušila jsem, co se za nimi skrývá...

Ze začátku mi knížka připadala hrozně nudná, ale když se pak Christiana dostává do party ,,hašišáků" začalo to být zajímavý. Ne kvůli tomu, že do sebe potom začala házet různý prášky a pilulky, ale začne se bavit s více lidma a vidí (i kvůli zvyšujícím se drogám) věci v jiném světle a přestává je tolik řešit. Po koncertu Davida Bowieho pak ale všechno dostane nečekaný spád a všechno se změní. Jak parta tak i její názory .... 

Jsem ráda, že jsem si tuto knížku přečetla. Je jiná než ty ostatní hlavně proto, že je poskládaná z výpovědí Christiany, mezi kterými jsou i výpovědi její matky i různých lidí, kteří s tím vším nějak souviseli. Celá ta knížka je poskládaná z pravdy a i proto je těžké si uvědomit, že Christiana není jediná, kdo si tímto prošel a vlastně může být docela ráda, že se z toho všeho dostala, protože zatímco ona se dostávala ze závislosti na drogách (a znovu do ní spadla), její známí i kamarádi kvůli stejnému problému umírali..

Několik posledních dnů mi připadá spíše jako by to byly noci. Jako by už nikdy nemělo vysvitnout slunce nad mou hlavou. Je to pro mě nevysvětlitelné, ale poslední dobou mám pořád špatnou náladu, všechno mě štve a vůbec bych nejradši odjela někam hodně daleko od místa, ve kterém teď žiju svůj stereotypní život. Nic zajímavého v mém okolí... Každý den se opakuje a zdá se mi hrozně krátký. Jako by to byl koloběh mého života, který se už nikdy nemá změnit. 

Chtěla bych žít zábavný život, ve kterém se pořád děje něco nového. Kde by nic nebylo nemožné, kde by celý rok svítilo slunce nad mou hlavou a kde by nikdy nebyla zima. Svůj vysněný život na vysoké noze bez zatěžujících pravidel,zákonů a závazků. S neustálou zábavou a nevyčerpatelnou kreditní kartou. Světlo by tma vystřídala jen krátce a každý člověk by se smál a dělal by jen to, co by měl rád. Nebyly by války ani smrtelné nemoci, slzy ani nepřátelé... 

Ale takové místo pro život asi nikdy nenajdu a po delším čase bych se chtěla zase vrátit zpátky do života normálních lidí, protože by byla nejspíš nuda pořád dělat pořád to samé a kamarádit se s každým, koho potkáš. A život bez slz, zklamání, šera a nepřátel by asi ani nestál za to. 

Takže se radši probudím ze svého dokonalého světa dříve, než mě pohltí a já zapomenu na realitu, kde všechno není tak růžové, jak se leckdy může na první pohled zdát.